ŠKOLA, KTERÁ BAVÍ

Největší problém českého vzdělávání? Že to děti ve školách nebaví. A pokud někoho něco nebaví, těžko ho motivovat a věřit tomu, že si ze setkání se svým pedagogem také něco odnese. Ostatně, ono to mnohdy nebaví ani ty učitele. A to jsou zásadní ukazatele, chcete-li semafor, pro další jízdu českého školství.

Když Komenský požadoval školu hrou, tak – troufám si tvrdit – myslel především na to, aby škola nebyla umolousaná nuda. Pro žáky i učitele zároveň. Nudí zejména schéma, uniformita myšlení a procesů, zajeté koleje, z nichž je obtížné či nežádoucí vykročit. Napíšu-li, že škola má být zábava, může to leckoho tahat za uši. Dobrá. Nicméně jsem přesvědčen, že škola má být radost. Nikoli trest. Protože co baví, to logicky přináší i radost (a naopak). A hlavně kýžené výsledky.

Liberecké děti nemají školu nerady. Ale jak které. Ty prvostupňové chodí do školy hodně rády v 50 % případů, trochu rády ve 42 %. Směrem ke 2. stupni ale čísla padají – do školy rozhodně chodí rádo 12 % žáků, spíše rádo 49 %. Spíše nerado 27 % a rozhodně nerado 12 % (Mapy škol, 2022). A republiková čísla jistě nejsou podstatně jiná. Škola zkrátka na děti působí tak, že od prvotního nadšení klesá s průběhem školní docházky jejich původně pozitivní vztah až k něčemu, co bychom mohli popsat jako každodenní jakž takž akceptace. Děti zkrátka vědí, že se škole nevyhnou, tak se jí snaží alespoň co nejsnadněji proplout, co nejméně se odřít. Ale také co nejméně získat. Co děláme pro to, aby tomu tak nebylo?

Minulý týden jsem na konferenci o rámcových vzdělávacích programech (RVP) zcela rebelsky nadhodil, jestli si místo nich dovedeme představit jiný standard/průvodce vzděláváním, daleko volnější, přinášející učitelům (které považuji jako celek za inteligentní, vzdělané a znalé toho, co mají předávat) více každodenního prostoru. A že je z mého pohledu dokonce představitelné, že tzv. výchovy (tělesná, hudební a výtvarná), které na rozdíl od jiných lidí považuji opravdu za mimořádně důležité pro rozvoj dětského mozku/vzorců aktivního pohybu, nebudou mít RVP třeba žádný. Ba co víc, že dokonce nemám problém zrušit i jejich klasifikaci. Protože známkovat míru talentu/kreativity či schopnosti pohybu je prostě – promiňte mi ten výraz – blbost. A protože cílem vzdělávání opravdu není známka, ale výhradně individuální pokrok.

Pravda, vzbudil jsem tím záměrným popíchnutím u kolegů z MŠMT málem pocit svatokrádeže.* Co chci tímto jednotlivým případem říci? Že ve vzdělávání úporným trváním na letitých navyklostech (RVP, klasifikace, domácí úkoly, rigidita zaměstnaneckých smluv, konkurzy na ředitele atd.) bráníme sami sobě už i přemýšlet jinak. Dokonale jsme si znormalizovali naše vlastní myšlenkové obzory. A co jde nad ně, je málem nežádoucí. Aniž bychom si uvědomili, že naše děti (a jistě i část učitelů) to ve škole pořád nebaví.

*Snad moc nepřeháním. Ale bylo mi řečeno, že RVP mají i ve Rwandě, takže ho přece musíme mít i my. Pravdou je, že s Rwanďany jsme na tom bohužel léta úplně stejně i v žebříčku vnímání korupce (nyní 49. místo). Ale ani to mě rozhodně netěší. 

Ivan Langr, náměstek primátora pro kulturu, školství a cestovní ruch

Psáno u příležitosti zahájení EDUCA WEEK, festivalu vzdělávání, který má potenciál měnit.